Karel Hlaváček II.

14. srpna 2017 v 3:58 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky
Po pěti letech od prvního přečtení Hlaváčkových Žalmů dozrál čas na to, abych dílo docenila a ty teskné řádky docenila. (První příspěvek o K. H. najdete v archivu 7/2012) Věkem jsem autora za tu dobu i bohužel předběhla. Při spontánním rozhodnutí v knihovně si jeho verše připomenout, jsem netušila, jak moc mi sednou do mého momentálního životního období. A tak už vím, že je třeba si mnohým projít, abychom plně porozumněli jeho náléhavé potřebě se smířit s blízkosti smrti.

XII.
(Karel Hlaváček, Žalmy)

Zas krásný den byl, smutný den,
v zelený přísvit korály zářily rudě,
lesk rybích ok ve tmě fascinoval
a lepkavé chaluhy, jak obrovská kyvadla
zvolna měřily čas…
............................................................
V mrákotách teskné samoty, jsem bolesti své do modliteb vžil,
ve chvílích úzkostí, ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních, životů tajemství řešily žalmy,
v té chvíli Soumraku, můj věčný požehnal mi.


Žalmy jsou také k přečtení online na wikipedii. Toto vydání však doporučuji přečíst kvůli projevu Václava Tomka, který byl přednesen u hrobu Karla Hlaváčka ve dne jubilejního stého výročí jeho smrti. Je to poutavá řeč shrnující jeho životní příběh a obsahující různé citace z jiných publikací. Znát kontext vzniku Žalmů je pro jejich četbu velmi směrodatné.
Václav Tomek je historik, jemuž vděčíme za skompletování-uspořádání nejen ŽALMŮ, ale i knihy Karel Hlaváček: Krví svého těla, dechem své duše, na kterou se teprve chystám, takže očekávejte v budoucnu ještě další post o Hlaváčkovi.
Jinak toto vydání také obsahuje kresby Karla Hlaváčka, které jsou proloženy mezi jednotlivými části básně.

ÚRYVKY Z ŘEČI VÁCLAVA TOMKA "V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb vžil":

- "Svým dílem Karel Hlaváček představuje - ve své hluboké a hořké tónině - vzácnou spojitost uměleckého a životního osudu. To dává jeho básnickému a výtvarnému dílu pečeť opravdovosti. Teprve pod tímto zorným úhlem spatřujeme sílu jeho umělecké výpovědi, která mohla a může znovu a znovu rezonovat ve zdánlivě tak odlišných dobách. Jádro této síly vychází z toho, že - jak to sám o sobě Hlaváček příznačně píše - "mluví, co v nervech, to na jazyku, a píše vždy krví svého těla a dechem své...duše."
Obraz o Karlu Hlaváčkovi se splétá z několika pramenů, nejen z pramene poezie a z pramene jeho kreslířského díla, také z úvah a výtvarných kritik, ale i z jeho dopisů, jež provázely jeho krátký život. Těmito prameny k nám prostupuje výpověď o jeho bytí a z nich se transformuje ve tvaru díla. Ale reálná půda těch pramenů jako rub jeho života v chudobě a bídě dává růst vzácným výhonkům a květům subtilního světa, květům citlivé tesknoty, niterného smutku, v nichž vzdoruje brutální realitě, která ho zevšad "svírá, dusí, škrtí", jak se svěřuje v jednom dopise."

- F.V.Krejčí v onom osudném červnu 1898 napsal "...Ten chudičký příbytek, v němž zesnulý někde v koutku se tlačil se svou uměleckou prací; ten otec dělník, líčící jeho konec s rezignací a ulehčením nad tím, že dlouhé a neodvratné to umírání, které rodině proletářské ukládá strašlivá břemena, je skončeno; celé toto ovzduší chudoby, klopoty a škrtivých denních starostí, to všecko odhalovalo mi hlubiny této uhaslé duše výmluvněji, než by to mohla učinit kterákoliv psychologická studie. Cítil jsem tam nad tou rakví, že té chvíle padají všechny masky a eufemismy, jimiž vykrášlujeme veřejnou stránku umění... a cítil jsem, jak se tu přede mnou rozevírá druhý svah, ta stránka, kterou je ono obráceno ke skutečné, holé, neodvratné pravdě života. Pocítil jsem v těch okamžicích celou tu strašlivou fatalitu, již je umění k životu přikováno..."

- "Hlaváčkovo dílo je uměním, jež osciluje mezi marnými touhami a hořkými sny, uměním, které je živeno ostnem skutečnosti, které je ve sváru s ní, ve zlomeném vzdoru vůči ní. V jednom z žalmů oslovuje Boha charakteristickou výtkou: "Jsou v zraku Tvém nejkrasší ráje, jenž vysníti mohli jen k smrti hladovící, které jsi po celý jejich život zraňoval hladem."

- "Ani v úzkostných dnech nezvratné nemoci, hodinách žalmů, v oněch posledních chvílích, kdy žalmy řešily tajemství životů - jak sám Hlaváček o své duchovní situaci píše - není odpoután mimo tento svět. Jako by Bůh byl nyní tím nejbližším, vůči němuž otvírá své nitro."

(autor: Václav Tomek, 1998)
 

Freud: Dobrodružství psychoanalýzy

9. dubna 2016 v 18:03 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky
Dnešní příspěvek se týká netradičně pojatého komiksu o Sigmundu Freudovi, jehož první vydání bylo publikováno u nakladatelství Phébus v Paříži roku 1976. Příběh napsaný Robertem Arielem (pravým jménem Robert Sctrick) stručně shrnuje životopisný příběh Freuda od jeho narození v Příboru na Moravě až po sklonek jeho života, kdy umíral na rakovinu v exilu na počátku druhé světové války. Kniha mě zaujala pro své ilustrace od téměř zapomenutého autora Michela Siméona, jenž údajně zemřel příliš brzy. Michel Siméon byl znám spíše jako ilustrátor a kamarád zakladatele surrealismu Andrého Bretona. Siméon se na internetu těžko vyhledává, a proto jsem se rozhodla některé jeho kresby zde publikovat.









DaVinciho vzpomínka z dětství: Tajemný pták (luňák či sup) si jednoho dne sedl na Leonardovu kolébku a vložil mezi rty dítěte svůj ocas.





"Čekám jako hladový pes na kost, kterou mi slíbili, jenže to bude asi moje kost."
Sigmund Freud (v korespondenci, 1939)

Faust je zápasící duše. Duše, do které vniklo něco nového.

17. března 2016 v 16:08 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky
Faust je zápasící duše. Duše, do které vniklo něco nového.
Seminární práce s rozsahem dvou normostran na zadání "Když máte ráda toho Steinera a Fausta, tak o tom napište něco. Ty rituály, ty vám jsou blízký"

OSNOVA
1) Mefistofeles
2) Porovnání skutečtného Fausta s Goethovým
3) Valpuřina noc

NASTUDOVANÁ LITERATURA

- GOETHE Johann Wolfgang, Faust, 1. a 2. díl
- STEINER Rudolf, Duchovní výklad ke Goetheově Faustu, 1. a 2. díl
- KOSÍK Karel, Faust - stavitel (Předpotopní úvahy)
- CAVENDISH Richard, Dějiny magie



Faust se pustil do úpadkové magie, dal se do hry s Mefistofelem. Mefistofles není duchem, který by ho vedl k pokrokovým, správným duchovním silám. Je duchem, kterého musí Faust teprve překonat, duchem, který byl Faustovi přidělen jako "pobočník", duchem, jenž ho má zkoušet (uvádět do pokušení), nikoliv však poučovat. Faustova snaha o proniknutí do božsky-duchovního světa je zpomalována Mefistofelovým vlivem, který ho skrze pudy a vášně stahuje dolů mezi obyčejné lidi.
Onen Faust ze 16. století, který skutečně existoval a potom vešel do lidové pověsti, žil ve starých naukách, které si osvojil, žil v magii, mystice a alchymii, v nichž ještě žila moudrost dřívějších staletí. Avšak tato moudrost již počínala být v naprostém úpadku, moudrost, která kdysi v těchto věcech žila, tu již nikdo neznal, té již nikdo nerozuměl. Faustovi současníci se opírali o určité tradice, o zděděné pozůstalosti starších dob, ale už se v nich nevyznali. Historický Faust byl tedy v tomto ohledu postaven do doby upadajícího duchovního života. Goetheho Faust je řazen do 18. a 19. století, z něhož pohlíží zpět na starou magii, na starou moudrost, na mystiku, která nepěstovala chemii v dnešním materialistickém smyslu, která chtěla manipulováním s přírodou vejít do spojitosti se světem duchovním. Na základě takového poznání hledal Goethe odpovědi pro určité otázky, které pro něj z takového poznání vyplývaly, otázky po smyslu záhad. Chtěl na ně odpovědět v tom smyslu, že je možné, kráčejíce vpřed, dospět k jiným, pro novou dobu právě tak vhodným moudrostem pokud se duchovního světa týče, jak to dovedli staří předkové, jejichž moudrost ve smyslu vývojových tendencí lidstva musela nutně zaniknout. Proto nechá Goethe svého Fausta zabývat se magií. Jeho Faust se zabýval magií stejným způsobem, jak to dělával historický Faust ze 16.století. Zůstává tím však neuspokojen, protože ona pravá moudrost staré magie již dávno dohasla.

Rudolf Steiner se na své přednášce "Romantická Valpuřina noc" z roku 1917 vyjadřuje o Faustově účasti na sabatu jako o něčem, co nemohl absolvovat fyzicky. Zastává názor, že jeho hmotné tělo zůstalo ležet doma na lůžku, patrně pomazáno mastí, o níž se domnívalo, že pomáhá dosáhnout úplnějšího oddělení "těla astrálního" a "já" od těla fyzického a éterického, a že Faust cestoval astrálně. Vychází tak ze své teorie o devíti článkové bytosti i znalostí praktikující magie. Steiner zastává názor, že všichni účastníci sabatu na něm jsou přítomni pouze svou duší, během spánku, a že v tomto stavu můžeme být v určité fázi duchovního vývoje všichni a vyhledat v astrálu pak duše druhých a setkat se s nimi.
Devět článků lidské bytosti sestává ze tří těl (fyzické, éterické, astrální), tří duší (vědomá, rozumová, cítivá) a poté z duchovního já (manas), životního ducha (buddhi) a Duchovního člověka (átman). Jediný z těchto článků, který můžeme spatřit naším fyzickým zrakem (oční bulvou) je Fyzické tělo, to je již proniknuto tělem éterickým a astrálním. Otevřou-li se určité duševní smysly, které jsou o stupeň vyšší než fyzické smysly, pak zjistíme, že svět kolem nás je proniknut novým světem jevů, který nazýváme astrální úrovní. Právě to se stalo Faustovi, a právě do této úrovně, do tohoto světa cestoval spolu s Mefistofelem a čarodějnicemi během Valpuřiny noci. Při astrálním cestování vždy vycházíme z prožitků ve hmotném světě, protože Tělo astrální je nositelem vnitřních zážitků některé bytosti, našich pocitů a vášní, afektů a bolesti. V této souvislosti Steiner upozorňuje na Goetheho moudrý tah umístit scénu se sabatem až za Markétčinu tragédii. Tento silný emocionální zážitek jej údajně posunul dále, a aby Goethe ukázal onu vlastnost Těla astrálního, vložil zde moment, kdy Faust vidí v mlze Markétčinu postavu a promlouvá k ní. Nikdo jiný ji však nevidí, je to čistě jeho osobní projekce založená na vlastních emocích. Steiner je přesvědčen o vyšším poznání, jež Goethe do veršů Fausta vložil a vnímá jej jako nadčasové dílo, které pochopí správně až další generace po nás.

Markéta Garai
 


FAUST I. - J.W.Goethe vs. R.Steiner

29. srpna 2015 v 1:47 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky

Goetheova báseň se stala nejslavnějším zpracováním faustovské legendy ze šestnáctého století. V raném mládí započal vše, co jeho toužící a tušící duši naplňovalo, vkládat do své básně; a jako stařec v nejpozdnějším stáří, krátce před svou smrtí, dokončil tuto báseň, na které pracoval přes padesát let a do níž vložil to nejlepší ze svého života. Druhý díl "Fausta" ležel zapečetěn při jeho smrti jako velká závěť, kterou -jak mu bylo uloženo- měl zanechat lidstvu. Bylo jeho osudem shrnout tolik poznatků a ukrýt onu nekonečnou modrost do veršů své dvoudílné knihy. Jednotlivá slova jsou volena s naprostým úmyslem odkazujícím k věcem, jenž v jeho době lidstvo ještě nebylo schopno chápat. Tomuto dokumentu porozumíme jen tehdy, budeme-li studovat Goethea, jak se pracně probojoval k poznání. Druhý díl Fausta byl kritiky označován ve své době za "stařecký sentimentální blábol". Až po sto letech se objevil výklad Rudolfa Steinera, jenž byl prezentován na jeho semináři na nějaké vysoké škole někde v Německu, a z něhož se dochovaly přepisy, dnes vydané v dvoudílné knize "Duchovní výklad ke Goetheově Faustu". Steiner ve své době vyslovil na svých přednáškách věci, pro které není řada lidí připravena ani dnes. Vysvětlil úlohy jednotlivých postav v druhém díle, vysvětlil jejich původ, naprosto přesvědčen o jejich existenci. Velmi vzdělaně vysvětluje veškeré náboženské impulsy, symboly a odkazy. Rozebírá jednotlivé verše a vysvětluje jejich skutečný význam. Hovoří o vzniku našich duší, o devíti článcích lidské bytosti, o ahrimanských a luciferských svodech, o zapomenutých naukách jako například o alchymii. Vysvětluje, že Goethe si byl naprosto vědom toho, jak naše duše vznikla, putovala, hrála svou úlohu a pak na sklonku životu opouští naše tělo a putuje dále. Dále zde Steiner hovoří i o následujících etapách lidstva, označuje naši dobu za pátý poatlanský věk a popisuje, jakou úlohu má a srovnává ji s obdobím předešlým. Číst jeho teorie se stoletým odstupem je nanejvýš zajímavé, protože řada jeho předpovědí se vyplňuje a dává nyní větší smysl. Nicméně informace zde vyčerpané jsou mnohdy i pro mne dosti náročné a snad jsem doposud nepotkala člověka, který by je bral vážně a vedl se mnou na toto téma konverzaci. (Vlastně Petr Rezek, můj učitel filosofie na AVU, by si o tom rád povídal, ale zatím si Steinera nepřečetl. Uvidíme!) Už jenom to, že věřím v Boha, ale s trochu jiným přístupem, je pro většinu lidí okolo mne naprosto mimo. Právě lidé, kteří nemají ponětí o těchto spirituálních záležitostech, musí druhý díl "Fausta" připadat jako nějaká pohádka a Steiner jako moderátor z ezo.tv To je v pořádku, ještě nejsou ve fázi svého duševního vývoje, kdy by byli schopni vůbec pochopit, že tu něco takového je, natož jak něco takového funguje. Ani já sama si nemohu myslet, že tomu naprosto rozumím. Je to opravdu náročná literatura a samostudiem se s pauzami zabývám už rok. Povrchní čtení mi přijde zbytečné. Přečíst si Fausta s tím, že mu nerozumíte a zůstat v tom, je proti mé přirozenosti. Raději budu trávit další večery studiem výkladů k němu, abych ho po roce konečně pochopila, než někde tvrdit, že je to blbost, protože to nechápu. Nebo snad ještě hůře, budu předstírat, že tomu rozumím. To vážně ne, děkuji. Pokud to cítete stejně, rozhodně doporučuji nastudovat Steinerovy přednášky. Zveřejním (respektive si tu digitálně budu archivovat) své poznámky až dočtu "Faustovský problém".


Oscar Wilde: De profundis

5. srpna 2015 v 0:40 | Markéta Garai
De profundis - Patrně to nejsilnější dílo, které kdy Oscar Wilde napsal. Dítě jeho bolesti, zrozené v temných vlhkých zdech jeho vězeňské cely, živené jeho slzami a výčitkami. Vydání z roku 1995 také zahrnuje čtyři dopisy, jenž psal Wilde z vězení svému milenci Robbie Rossovi, kterému v nich odkázal autorská práva na své celoživotní dílo a také mu svěřil rukopis "De profundis" a pověřil jej zajištěním přepisu a vydáním po Wildeově smrti.
Ráda bych se podělila o některé pasáže z knihy jako obvykle, ale tentokrát nelze pouze vybrat to nejlepší a jít dál. Na to je tahle kniha příliš dokonalá, lapidární a výjimečná. Musíte ji zkrátka přečíst celou. Já jsem si ji už objednala v jednom pražském antikvariátu. Nelze ji nemít v knihovně hned vedle Obrazu Doriana Graye.


Veškeré zde uvedené citace pochází z knihy "De profundis - Zápisky ze želáře v Readingu a čtyři listy",první vydání, nakladetelství Votobia, Olomouc 1995 (překlad Antonín Starý)

"Pro nás je jen jedna roční doba, roční doba hoře. I slunce a měsíc nám vzali. Ať svítí venku den modří a zlatem, světlo, které se k nám vplíží zastřeným sklem zamříženého okna, pod nímž sedíme, je šedé a sporé. V naší cele stále panuje pološero, v našem srdci půlnoc. A v oblasti myšlení vázne všecek pohyb, jako v koloběhu času."

"Možno, že jsou štěstí, blaho a úspěch hrubého zrna a ze syrové látky, leč hoře je nejjemnější ze všeho stvoření. V celém duchovním světě není nic, čeho by nevystihla bolest svou hroznou, avšak nanejvýše jemnou pulzací. Tenký, vytepaný lístek pozlátka, jenž zjevuje síly, kterých oko nevidí, je v poměru k ní hrubý. Hoře je rána, jež počne krvácet, dotkne-li se jí jiná ruka než ruka lásky, a také tu musí znova krvácet, byť ne bolestně.
Kde hoře, tam je posvěcená země. Kdysi pochopí lidstvo, co to znamená. Do té chvíle neví o životě nic."

"Dílo nemělo by být zatíženo strašnou, vzdornou tragédií, strašnými vzdornými pohanami. Jestliže jsem kdy připustil, aby sloužilo mé jméno nějaké knize za herolda, byl to býval těžký umělecký omyl. Bylo by to postavilo celé dílo do falešného prostředí a prostředí padá v moderním umění velmi na váhu. Moderní život je složen z komplikovanosti a relativity. To jsou jeho určující znaky. Abychom podali onu, potřebujeme prostředí s jeho jemnými odstíny, jeho narážkami, jeho zvláštními perspektivami; tato vyžaduje pozadí. Proto není představovým uměním už plastika, je jím hudba, proto je, byla a bude literatura vždy představovým uměním par excellence."

"Ale pásl-li jsem se kdysi na představě, že bude má bolest bez konce, nemohl jsem přesto snést, že neměla smyslu. Teď nalézám ve své bytosti hluboce ztajeno něci, co mně říká, že bez významu není nic na světě, nejméně utrpení. Ono něco, jež leží ztajeno hluboko v mém nitru, jako v poli poklad, je Pokora. ... Nelze ji získat, leč když se vzdáme všeho, co máme. A když jsme všechno ztratili, víme, že ji máme."

"Ale co o sobě říkám já nebo jiní, na tom málo záleží. To, na čem záleží, co leží přede mnou, to, co mám provést, aby nebyl krátký zbytek mých dnů porušen, zmaten a neúplný, je vsebepojmout vše, co se mně stalo, učinit to částí sebe sama, přijmout to bez reptání, bez úzkosti či odporu. Nejvyšší neřestí je polovičatost. Všechno, co se uskutečnilo, je pravé."

"Litovat svých vlastních zažití je totéž jako znásilnit svůj vlastní rozvoj. Zapřít svá vlastní zažití je totéž jako položit svému vlastnímu životu na rty lež. Není to o nic méně, než kdyby kdo chtěl zapřít svou duši."

"Za rozkoší a smíchem může vězet drsný, tvrdý, hrubý temperament. Za bolestí tají se vždycky jenom bolest. Bolest nemá masky jako radost. Pravda v umění není ve vzájemném působení podstatné ideje a její náhodné existence; není jí podobnost postavy a jejího stínu ani zrcadlené formy v krystalu a formy samé; není ani echem, jež zní z vyhloubeného pahorku, ani stříbrným pramenem v údolí, jehož voda zrcadlí měsíc pro měsíc a Narcisa pro Narcisa. Pravda v umění je jednota věci a její entity: tak, že se vnější stalo výrazem vnitřního: duše se stala tělem: hmota pronikla s duchem. Proto nelze srovnat žádné pravdy s utrpením. Zdá se mi časem, že je utrpení jediná pravda. Jiné pocity jsou snad zdáním oka nebo klamy žaludku, jež oslní ono, nasytí tento, avšak z utrpení zbudovány jsou světy a bez bolesti nenarodí se dítě ani hvězda.
Ba více: utrpení obsahuje neobyčejně silnou skutečnost. Řekl jsem o sobě samém, že jsem symbolické vztahy k umění a kultuře své doby. V tomto domě bídy není bídného, není nikoho, jenž by neměl symbolické vztahy k tajemství života. Neboť tajemství života je utrpení. Za vším se skrývá. Sotvaže do života vstoupíme, přijme nás sladké s takovou sladkostí, hořké s takovou hořkostí, že nutně upneme všechnu svou touhu na jeho radosti a nechceme jen "měsíc či dva živi být medem", nýbrž co živi nechtěli bychom ochutnat jiný pokrm, nevědouce po celý čas, že necháváme ve skutečnosti svou duši hladovět."

"Nelituji ani okamžik, že jsem žil rozkoší. Činil jsem to zplna, jak třeba činit vše, co činíme. Nebylo požitku, jehož bych nebyl okusil. Hodil jsem perlu své duše do poháru s vínem."

"Řekl jsem v Dorianu Grayovi, že veliké hříchy světa mají své místo v mozku: ale v mozku má místo všecko."

Další články


Kam dál