V úterý bude válka.

12. ledna 2012 v 19:38 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky
Doufám, že nebude nikomu vadit, když zde zveřejním mé oblíbené básně ze sbírky V úterý bude válka. Mám ji půjčenou a brzy se rozloučíme, ale s některýmu řádky se loučit nechci! Nejsnadnější bude, když si je opíši sem. Napsané na kus papíru bych je mezi množstvím jiných poznámek nikdy v pravý čas nenalezla..

1. část; V úterý bude válka

OSTROV POKLADŮ (autor: Jáchym Topol)

Rádio v noci se jmenuje Noční proud
o půlnoci začíná nový den
někdy mezi písničkami
řeknou i jméno
vítěze Nočního proudu
budu o sobě rozhodvat sám
říkal jsem si

na vile Eva je československá vlajka
Eva je jméno dívky v čistých šatech
je inteligentní
pohybuje se s přirozenou důstojostí
a sebevědomím
já mám bundu kterou neprofoukne vítr
neproniknou jí ani šípy
aby mě pobodaly
tady ve studeném Břevnově
je realita vždycky zavazující
a stojí za prožitek
zvlášť u zábradlí za hospodou
ve staré zástavbě s mrtvolama v křoví

tady na pláni byly spartakiádní strany
na jednom vlála vlajka Červeného kříže
jednou přivezli vojáka
zvracel z úžehu
vzadu byla jáma s obvazy a mouchami
teď je pláň skoro prázdná
zůstalo tu jen pár ocelových konstrukcí
jsou tady kvůli mučení
jsou tady kvůli tajemství

dnes byla obloha celý den modrá
neměl bych tolik kouřit
alespoň do porodu ne
měl bych si udělat pořádek v mapách
celý dny se hrabu ve starých zápiscích

7.4.79 mi úplně neznámý člověk
sedící v kině v řadě za mnou
zničehonic vrazil jehlu do krku
dávali "Čelisti"
když jsem se otočil
bodl mě do tváře

dívali se mi do očí
zkoumali nervy šlachy tepny
pak jsem si celý noci četl o pokladu na ostrově
o zlatě u skály u koster pod vrstvou písku

tehdy jsem se bál
že mě vrahoun Flint nevezme do posádky
a když tak že nepřežiju

fantazie vyvolává vzteklinu
v horách jsem sledoval
pohybující se žhavý střed slunečního oka
padla z něj purpurová skvrna
stál jsem tam a sežehlo mě to
po cestě dolů se kůže začala loupat
někdy všechno znovu prožiju ve snu
a sahám si na obličej.
______________

Pak se mi líbí v básni KOSTI : "Celou pubertu jsem jedla žáby."
______________

CESTOU (autor: Jáchym Topol)
Ty se směješ. Všechny zuby vyceněný,
takovýmu smíchu
se u nás říká: sere na život.
Anebo: sere na smrt.
Vezli jsme do Prahy kredenc.
Myslel jsem na pátera z uprchlickýho tábora.
Ráno jsme dovezli šest Afgánců.
Utekli asi před týdnem. Asi z netrpělivosti, říkal páter.
Ti lidé by se nejradši rozutekli, rozletěli jako hejno
vyděšených vran,dodal. Lidi,lidi,lidi.
A včera jsme tu měli sebevraždu. Ale přežila.
Uprchlíci se pohybovali okolo auta.Sledovali Afgánce.
Sledovali nás. Dostal jsem chuť zdrhnout,
nezdržovat se zavřeným oknem kanceláře,
kde jsme podepisovali papíry. Bylo vedro.
Tak hoši a teď honem do sprch! volal pátek Kotek na Afgánce
radostně.
To s kredencí byla soukromá cesta.
Díval jsem se z okna na náměstí, na ty malý chudý
a většinou špinavý krámky, některý byly zavřený, ve výkladech
prkna. Na prodej. Pangrot.
Taky Masna. Kostel pod lešením a hotel na náměstí.
V louži bylo vidět letadlo,
válelo se ve špinavým mraku nahoře. Ven se jelo plechovou
ohradou. Báby v oknech čekaly stejěn jako všude jinde.
Co se divíš? Vždyť nic jinýho neznáš.
Anebo jaktože jsou v paměti ukrytý lepší pocity?
To bude asi z filmů.
Takovej bordel a ty si zařizuješ byt, řekl šofér.
Bolely ho zuby.
Mně se tu líbí. Nikde jinde to neznám.
Myslel jsem na svou novou kredenc.
Cesta ubíhala pomalu, padl na to celý den.
Ve stínech se na poli u cesty začala objevovat strašidla.
Dědek s rumem. Chlapík s plynovou bombou. Člověk, který se
ptal na vlakové spojení do Benešova. Měl jsem sdělnou náladu: Víš, já nevěřím, že tohle je
skutečnej život.
To máš úplně jedno, prostě to je.
Povídali jsme si.
Přišla noc s měsícem, ne příliš tmavá.
Řidiči v autech okolo měli taky svoje starosti
a každý z nich vypadal, že přemýšlí,
hluboce soustředěný doufá, že se nebude smažit v pekle,
že se nezblázní, nezchudne, neonemocní,
že nebude mít blbou ženu, blbý děti, blbýho šéfa.
A když má, tak si řiká, že by to mohlo být ještě horší.
Určitě by to mohlo být všechno daleko horší.
A to si jistě říkal i pátek Kotek,
když se otrávila a podřezala
tak šikovně, že ji zachránil, zkusil všechno.
I umělý dýchání, dýchal do tý holky, dokud ji znovu
nepřivedl k životu. Ale musel zavolat na pomoc
i doktora Adama, co ji potom šil,
Napíchli jí.A to už ji museli držet, jak nechtěla.
Museli zavolat i sestry z bloku 4C. Přišly v těch svých
kápích a držely ji pod ostrým světlem
na operačním stole,
dokud doktor Adam neřekl Dost! a To stačí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama