Franz Kafka - Trápení (Rozjímání)

8. června 2012 v 14:23 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky
Když už to bylo nesnesitelné - jednou kvečeru v listopadu - a já pobíhal po úzkém koberci ve svém pokoji jak po závodní dráze, znovu jsem se obrátil, zděšen pohledem na osvětlenou ulici, a v hloubce pokoje, na dně zrcadla, jsem přece jen opět nalezl nový cíl a vykřikl jsem, jen abych slyšel křik, na nějž sice nic neodpovídá a jemuž také nic neubírá sílu a který tedy stoupá vzhůru, bez protiváhy a nemůže přestat, ani když zmlkne, tu se přímo ve zdi otevřely dveře, velmi spěšně, neboť bylo přece třeba spěchat, a dokonce i koně u vozu dole na dláždění se vzepjali jak zdivočelí koně v bitvě, s hrdly vydanými napospas.
Jako malé strašidlo vyrazilo z docela temné chodby, kde ještě nesvítila lampa, nějaké dítě a na špičkách zůstalo stát na trámu podlahy, který se neznatelně houpal. Ihned, oslepeno zešeřeným pokojem, chtělo rychle skrýt tvář do dlaní, upokojilo se však znenadání, jakmile pohlédlo k oknu, za jehož křídlem se vzkypělý opar pouličního osvětlení konečně uložil pod temnotou. Pravým loktem se opíralo o stěnu před otevřenými dveřmi a průvanem zvenčí si nechalo ovívat kotníky nohou i krk i spánky.
Krátce jsem na ně pohlédl, pak jsem řekl "Dobrý den" a ze zástěny u kamen jsem sundal kabát, neboť jsem tu nechtěl stát tak polonahý. Chvilku jsem nechal ústa pootevřená, aby ze mne ústy vyšlo rozčilení. Měl jsem na jazyku hořko, řasy se mi chvěly v obličeji, zkrátka nechybělo nic než zrovna tahle návštěva, již jsem ovšem čekal.
Dítě pořád stálo u stěny na stejném místě, přitisklo pravou ruku na zeď a s planoucími tvářemi třelo o ni špičky prstů, nemohouc se nabažit toho, jak hrubá je ta bílá stěna. Řekl jsem: "Doopravdy chcete ke mně? Není to omyl? Nic snazšího než zmýlit se v tomhle velikém domě. Jmenuji se Tenaten, bydlím ve třetím patře. Jsem to tedy já, koho chcete navštívit?"
"Klid, klid!" řeklo dítě přes rameno, "všechno je v pořádku."
"Tak pojďte dál, rád bych zavřel."
"Zrovna jsem zavřelo. Nenamáhejte se. Buďte úplně klidný."
"Nemluvte o námaze. Avšak na této chodbě bydlí spousta lidí, jsou to ovšem všechno mí známí; většina z nich se teď vrací ze zaměstnání; jak uslyší někde v pokoji hlasy, myslí si jednoduše, že mají právo otevřít a podívat se, co se děje. Tak už to chodí. Ti lidé mají za sebou celodenní práci; komupak by se podřizovali ve chvíli dočasné večerní svobody! Však to ostatně víte samo. Dovolte, abych ty dveře zavřel."
"Ale copak je? Co se děje? Pro mě za mě si může přijít celý dům. A potom, říkám vám rovnou: zavřelo jsem, copak si myslíte, že jen vy dovedete zavřít dveře? Dokonce jsem i zamklo."
"Tak je to v pořádku. Nic víc nechci. Zamykat jste ani nemuselo. A teď si udělejte pohodlí, když už jste tu. Jste můj host. Ve všem mi důvěřujte. Jen se nebojte a uvelebte se tu. Nebudu vás nutit k odchodu, ani abyste zůstalo. Copak to vůbec musím říkat? Znáte mě tak špatně?"
"Ne. Opravdu jste to nemusil říkat. Ba ani jste to neměl říkat. Jsem dítě; nač se mnou dělat takové cavyky?" "Tak zlé to není. Ovšem, dítě. Ale tak malé zas nejste.
Jste už docela velké. Kdybyste bylo dívka, nesmělo byste se tak beze všeho se mnou zamknout v pokoji."
"S tím si starosti dělat nemusíte. Chtělo jsem jen říci: To, že vás tak dobře znám, mě pramálo chrání, jen vám to ušetří námahu, abyste mi něco nalhával. Ale vy mi přesto děláte poklony. Nechte toho, říkám vám, nechte toho. Mimoto vás neznám všude a v každou dobu, natož při tomto osvětlení. Bylo by mnohem lepší, kdybyste rozsvítil. Ne, raději ne. V každém případě si budu pamatovat, že jste mi už vyhrožoval."
"Cože? Já že vám vyhrožoval? Ale prosím vás. Vždyť já jsem tak rád, že tu konečně jste. Říkám, konečně`, poněvadž je tak pozdě. Nechápu, proč jste přišlo tak pozdě. Je možné, že jsem z radosti mluvil páté přes deváté a vy že jste to právě tak pochopilo. Já vám stokrát přiznám, že jsem tak mluvil, ba vyhrožoval jsem vám vším, co chcete. - Jen žádné hádky, proboha! - Ale jak vás to mohlo napadnout? Jak jste mě mohlo tak urazit? Proč mi chcete vší mocí pokazit tuhle malou chviličku své přítomnosti? Cizí člověk by mi spíše vyšel vstříc než vy."
"To si myslím; to nebylo od vás nic moudrého. Tak blízko, kam by vám až mohl vyjít vstříc cizí člověk, jsem vám já už od přirozenosti. Vy to také víte, tak nač ty stesky? Lekněte, že chcete hrát komedii, a já okamžitě půjdu."
"Tak? I tohle si mi troufáte povědět? Jste trochu příliš smělé. Konečně jste přece jen v mém pokoji. Jako blázen se třete prsty o mou stěnu. Můj pokoj, má stěna! A kromě toho je to, co říkáte, směšné, ne pouze drzé. Říkáte, že vás vaše přirozenost nutí mluvit se mnou tímto způsobem. Opravdu? Vaše přirozenost vás nutí? To je hezké od vaší přirozenosti. Vaše přirozenost je má přirozenost, a jestliže já se k vám od přirozenosti chovám přívětivě, nesmíte se ani vy chovat jinak."
"Je tohle přívětivé?" "Mluvím o tom předtím."
"Víte, jaké já budu později?"
"Nic nevím."
A přistoupil jsem k nočnímu stolku a zapálil na něm svíčku. Neměl jsem tehdy v pokoji ani plyn, ani elektrické světlo. Seděl jsem pak ještě chvíli u stolu, až i to mě unavilo, oblékl jsem si svrchník, vzal klobouk z pohovky a sfoukl svíčku. Vycházeje ven, zakopl jsem o nohu od židle.
Na schodech jsem potkal nájemníka z téhož poschodí.
"Zase už jdete pryč, vy lumpe?" zeptal se, spočívaje na nohou rozkročených přes dva schody.
"Co mám dělat?" řekl jsem, "teď jsem měl v pokoji strašidlo."
"Říkáte to tak mrzutě, jako kdybyste byl našel v polévce vlas."
"Žertujete. Ale vězte, že strašidlo je strašidlo."
"Velmi správně. Ale co když člověk vůbec na strašidla nevěří?"
"Cožpak si myslíte, že já věřím na strašidla? Co mi to však pomůže, že nevěřím?"
"Velice prosté. Nemusíte se už zkrátka bát, když k vám strašidlo doopravdy přijde."
"Ano, jenže je to přece vedlejší strach. Ten pravý strach je strach z příčiny zjevení. A tento strach zůstává. Toho mám v sobě víc než dost." Samou nervozitou jsem začal prohledávat všechny kapsy.
"Když jste ale neměl strach přímo z toho zjevení, mohl jste se ho přece klidně zeptat na jeho příčinu!"
"Zřejmě jste ještě nikdy nemluvil se strašidly. Z nich nikdy nedostanete kloudné vysvětlení. Není s nimi řeč. Tahle strašidla jako by měla o své existenci větší pochybnosti než my, což ostatně při jejich vetchostí není žádný div."
"Já jsem však slyšel, že se dají vykrmit."
"To jste dobře zpraven. Ale kdo to bude dělat?"
"Proč ne? Když je to kupříkladu ženské strašidlo," řekl a vyšvihl se na hořejší schod.
"Ach tak," řekl jsem, "ale ani pak to za to nestojí."
Vzpamatoval jsem se. Můj známý byl už tak vysoko, že se musel sklonit pod klenbou schodiště, aby na mne viděl. "Ale přesto," zvolal jsem, "jestli mi tam nahoře vezmete mé strašidlo, je mezi námi konec, navždy."
"Ale to byl jenom žert," řekl a stáhl hlavu zpátky.
"Tak dobře," řekl jsem a mohl jsem se teď vlastně jít v klidu projít. Ale že jsem se cítil tolik opuštěný, šel jsem raději nahoru a uložil se ke spaní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama