Srpen 2015

FAUST I. - J.W.Goethe vs. R.Steiner

29. srpna 2015 v 1:47 | Markéta Garai |  Citace z knih a poznámky

Goetheova báseň se stala nejslavnějším zpracováním faustovské legendy ze šestnáctého století. V raném mládí započal vše, co jeho toužící a tušící duši naplňovalo, vkládat do své básně; a jako stařec v nejpozdnějším stáří, krátce před svou smrtí, dokončil tuto báseň, na které pracoval přes padesát let a do níž vložil to nejlepší ze svého života. Druhý díl "Fausta" ležel zapečetěn při jeho smrti jako velká závěť, kterou -jak mu bylo uloženo- měl zanechat lidstvu. Bylo jeho osudem shrnout tolik poznatků a ukrýt onu nekonečnou modrost do veršů své dvoudílné knihy. Jednotlivá slova jsou volena s naprostým úmyslem odkazujícím k věcem, jenž v jeho době lidstvo ještě nebylo schopno chápat. Tomuto dokumentu porozumíme jen tehdy, budeme-li studovat Goethea, jak se pracně probojoval k poznání. Druhý díl Fausta byl kritiky označován ve své době za "stařecký sentimentální blábol". Až po sto letech se objevil výklad Rudolfa Steinera, jenž byl prezentován na jeho semináři na nějaké vysoké škole někde v Německu, a z něhož se dochovaly přepisy, dnes vydané v dvoudílné knize "Duchovní výklad ke Goetheově Faustu". Steiner ve své době vyslovil na svých přednáškách věci, pro které není řada lidí připravena ani dnes. Vysvětlil úlohy jednotlivých postav v druhém díle, vysvětlil jejich původ, naprosto přesvědčen o jejich existenci. Velmi vzdělaně vysvětluje veškeré náboženské impulsy, symboly a odkazy. Rozebírá jednotlivé verše a vysvětluje jejich skutečný význam. Hovoří o vzniku našich duší, o devíti článcích lidské bytosti, o ahrimanských a luciferských svodech, o zapomenutých naukách jako například o alchymii. Vysvětluje, že Goethe si byl naprosto vědom toho, jak naše duše vznikla, putovala, hrála svou úlohu a pak na sklonku životu opouští naše tělo a putuje dále. Dále zde Steiner hovoří i o následujících etapách lidstva, označuje naši dobu za pátý poatlanský věk a popisuje, jakou úlohu má a srovnává ji s obdobím předešlým. Číst jeho teorie se stoletým odstupem je nanejvýš zajímavé, protože řada jeho předpovědí se vyplňuje a dává nyní větší smysl. Nicméně informace zde vyčerpané jsou mnohdy i pro mne dosti náročné a snad jsem doposud nepotkala člověka, který by je bral vážně a vedl se mnou na toto téma konverzaci. (Vlastně Petr Rezek, můj učitel filosofie na AVU, by si o tom rád povídal, ale zatím si Steinera nepřečetl. Uvidíme!) Už jenom to, že věřím v Boha, ale s trochu jiným přístupem, je pro většinu lidí okolo mne naprosto mimo. Právě lidé, kteří nemají ponětí o těchto spirituálních záležitostech, musí druhý díl "Fausta" připadat jako nějaká pohádka a Steiner jako moderátor z ezo.tv To je v pořádku, ještě nejsou ve fázi svého duševního vývoje, kdy by byli schopni vůbec pochopit, že tu něco takového je, natož jak něco takového funguje. Ani já sama si nemohu myslet, že tomu naprosto rozumím. Je to opravdu náročná literatura a samostudiem se s pauzami zabývám už rok. Povrchní čtení mi přijde zbytečné. Přečíst si Fausta s tím, že mu nerozumíte a zůstat v tom, je proti mé přirozenosti. Raději budu trávit další večery studiem výkladů k němu, abych ho po roce konečně pochopila, než někde tvrdit, že je to blbost, protože to nechápu. Nebo snad ještě hůře, budu předstírat, že tomu rozumím. To vážně ne, děkuji. Pokud to cítete stejně, rozhodně doporučuji nastudovat Steinerovy přednášky. Zveřejním (respektive si tu digitálně budu archivovat) své poznámky až dočtu "Faustovský problém".


Oscar Wilde: De profundis

5. srpna 2015 v 0:40 | Markéta Garai
De profundis - Patrně to nejsilnější dílo, které kdy Oscar Wilde napsal. Dítě jeho bolesti, zrozené v temných vlhkých zdech jeho vězeňské cely, živené jeho slzami a výčitkami. Vydání z roku 1995 také zahrnuje čtyři dopisy, jenž psal Wilde z vězení svému milenci Robbie Rossovi, kterému v nich odkázal autorská práva na své celoživotní dílo a také mu svěřil rukopis "De profundis" a pověřil jej zajištěním přepisu a vydáním po Wildeově smrti.
Ráda bych se podělila o některé pasáže z knihy jako obvykle, ale tentokrát nelze pouze vybrat to nejlepší a jít dál. Na to je tahle kniha příliš dokonalá, lapidární a výjimečná. Musíte ji zkrátka přečíst celou. Já jsem si ji už objednala v jednom pražském antikvariátu. Nelze ji nemít v knihovně hned vedle Obrazu Doriana Graye.


Veškeré zde uvedené citace pochází z knihy "De profundis - Zápisky ze želáře v Readingu a čtyři listy",první vydání, nakladetelství Votobia, Olomouc 1995 (překlad Antonín Starý)

"Pro nás je jen jedna roční doba, roční doba hoře. I slunce a měsíc nám vzali. Ať svítí venku den modří a zlatem, světlo, které se k nám vplíží zastřeným sklem zamříženého okna, pod nímž sedíme, je šedé a sporé. V naší cele stále panuje pološero, v našem srdci půlnoc. A v oblasti myšlení vázne všecek pohyb, jako v koloběhu času."

"Možno, že jsou štěstí, blaho a úspěch hrubého zrna a ze syrové látky, leč hoře je nejjemnější ze všeho stvoření. V celém duchovním světě není nic, čeho by nevystihla bolest svou hroznou, avšak nanejvýše jemnou pulzací. Tenký, vytepaný lístek pozlátka, jenž zjevuje síly, kterých oko nevidí, je v poměru k ní hrubý. Hoře je rána, jež počne krvácet, dotkne-li se jí jiná ruka než ruka lásky, a také tu musí znova krvácet, byť ne bolestně.
Kde hoře, tam je posvěcená země. Kdysi pochopí lidstvo, co to znamená. Do té chvíle neví o životě nic."

"Dílo nemělo by být zatíženo strašnou, vzdornou tragédií, strašnými vzdornými pohanami. Jestliže jsem kdy připustil, aby sloužilo mé jméno nějaké knize za herolda, byl to býval těžký umělecký omyl. Bylo by to postavilo celé dílo do falešného prostředí a prostředí padá v moderním umění velmi na váhu. Moderní život je složen z komplikovanosti a relativity. To jsou jeho určující znaky. Abychom podali onu, potřebujeme prostředí s jeho jemnými odstíny, jeho narážkami, jeho zvláštními perspektivami; tato vyžaduje pozadí. Proto není představovým uměním už plastika, je jím hudba, proto je, byla a bude literatura vždy představovým uměním par excellence."

"Ale pásl-li jsem se kdysi na představě, že bude má bolest bez konce, nemohl jsem přesto snést, že neměla smyslu. Teď nalézám ve své bytosti hluboce ztajeno něci, co mně říká, že bez významu není nic na světě, nejméně utrpení. Ono něco, jež leží ztajeno hluboko v mém nitru, jako v poli poklad, je Pokora. ... Nelze ji získat, leč když se vzdáme všeho, co máme. A když jsme všechno ztratili, víme, že ji máme."

"Ale co o sobě říkám já nebo jiní, na tom málo záleží. To, na čem záleží, co leží přede mnou, to, co mám provést, aby nebyl krátký zbytek mých dnů porušen, zmaten a neúplný, je vsebepojmout vše, co se mně stalo, učinit to částí sebe sama, přijmout to bez reptání, bez úzkosti či odporu. Nejvyšší neřestí je polovičatost. Všechno, co se uskutečnilo, je pravé."

"Litovat svých vlastních zažití je totéž jako znásilnit svůj vlastní rozvoj. Zapřít svá vlastní zažití je totéž jako položit svému vlastnímu životu na rty lež. Není to o nic méně, než kdyby kdo chtěl zapřít svou duši."

"Za rozkoší a smíchem může vězet drsný, tvrdý, hrubý temperament. Za bolestí tají se vždycky jenom bolest. Bolest nemá masky jako radost. Pravda v umění není ve vzájemném působení podstatné ideje a její náhodné existence; není jí podobnost postavy a jejího stínu ani zrcadlené formy v krystalu a formy samé; není ani echem, jež zní z vyhloubeného pahorku, ani stříbrným pramenem v údolí, jehož voda zrcadlí měsíc pro měsíc a Narcisa pro Narcisa. Pravda v umění je jednota věci a její entity: tak, že se vnější stalo výrazem vnitřního: duše se stala tělem: hmota pronikla s duchem. Proto nelze srovnat žádné pravdy s utrpením. Zdá se mi časem, že je utrpení jediná pravda. Jiné pocity jsou snad zdáním oka nebo klamy žaludku, jež oslní ono, nasytí tento, avšak z utrpení zbudovány jsou světy a bez bolesti nenarodí se dítě ani hvězda.
Ba více: utrpení obsahuje neobyčejně silnou skutečnost. Řekl jsem o sobě samém, že jsem symbolické vztahy k umění a kultuře své doby. V tomto domě bídy není bídného, není nikoho, jenž by neměl symbolické vztahy k tajemství života. Neboť tajemství života je utrpení. Za vším se skrývá. Sotvaže do života vstoupíme, přijme nás sladké s takovou sladkostí, hořké s takovou hořkostí, že nutně upneme všechnu svou touhu na jeho radosti a nechceme jen "měsíc či dva živi být medem", nýbrž co živi nechtěli bychom ochutnat jiný pokrm, nevědouce po celý čas, že necháváme ve skutečnosti svou duši hladovět."

"Nelituji ani okamžik, že jsem žil rozkoší. Činil jsem to zplna, jak třeba činit vše, co činíme. Nebylo požitku, jehož bych nebyl okusil. Hodil jsem perlu své duše do poháru s vínem."

"Řekl jsem v Dorianu Grayovi, že veliké hříchy světa mají své místo v mozku: ale v mozku má místo všecko."