Citace z knih a poznámky

Karel Hlaváček II.

14. srpna 2017 v 3:58 | Markéta Garai
Po pěti letech od prvního přečtení Hlaváčkových Žalmů dozrál čas na to, abych dílo docenila a ty teskné řádky docenila. (První příspěvek o K. H. najdete v archivu 7/2012) Věkem jsem autora za tu dobu i bohužel předběhla. Při spontánním rozhodnutí v knihovně si jeho verše připomenout, jsem netušila, jak moc mi sednou do mého momentálního životního období. A tak už vím, že je třeba si mnohým projít, abychom plně porozumněli jeho náléhavé potřebě se smířit s blízkosti smrti.

XII.
(Karel Hlaváček, Žalmy)

Zas krásný den byl, smutný den,
v zelený přísvit korály zářily rudě,
lesk rybích ok ve tmě fascinoval
a lepkavé chaluhy, jak obrovská kyvadla
zvolna měřily čas…
............................................................
V mrákotách teskné samoty, jsem bolesti své do modliteb vžil,
ve chvílích úzkostí, ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních, životů tajemství řešily žalmy,
v té chvíli Soumraku, můj věčný požehnal mi.


Žalmy jsou také k přečtení online na wikipedii. Toto vydání však doporučuji přečíst kvůli projevu Václava Tomka, který byl přednesen u hrobu Karla Hlaváčka ve dne jubilejního stého výročí jeho smrti. Je to poutavá řeč shrnující jeho životní příběh a obsahující různé citace z jiných publikací. Znát kontext vzniku Žalmů je pro jejich četbu velmi směrodatné.
Václav Tomek je historik, jemuž vděčíme za skompletování-uspořádání nejen ŽALMŮ, ale i knihy Karel Hlaváček: Krví svého těla, dechem své duše, na kterou se teprve chystám, takže očekávejte v budoucnu ještě další post o Hlaváčkovi.
Jinak toto vydání také obsahuje kresby Karla Hlaváčka, které jsou proloženy mezi jednotlivými části básně.

ÚRYVKY Z ŘEČI VÁCLAVA TOMKA "V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb vžil":

- "Svým dílem Karel Hlaváček představuje - ve své hluboké a hořké tónině - vzácnou spojitost uměleckého a životního osudu. To dává jeho básnickému a výtvarnému dílu pečeť opravdovosti. Teprve pod tímto zorným úhlem spatřujeme sílu jeho umělecké výpovědi, která mohla a může znovu a znovu rezonovat ve zdánlivě tak odlišných dobách. Jádro této síly vychází z toho, že - jak to sám o sobě Hlaváček příznačně píše - "mluví, co v nervech, to na jazyku, a píše vždy krví svého těla a dechem své...duše."
Obraz o Karlu Hlaváčkovi se splétá z několika pramenů, nejen z pramene poezie a z pramene jeho kreslířského díla, také z úvah a výtvarných kritik, ale i z jeho dopisů, jež provázely jeho krátký život. Těmito prameny k nám prostupuje výpověď o jeho bytí a z nich se transformuje ve tvaru díla. Ale reálná půda těch pramenů jako rub jeho života v chudobě a bídě dává růst vzácným výhonkům a květům subtilního světa, květům citlivé tesknoty, niterného smutku, v nichž vzdoruje brutální realitě, která ho zevšad "svírá, dusí, škrtí", jak se svěřuje v jednom dopise."

- F.V.Krejčí v onom osudném červnu 1898 napsal "...Ten chudičký příbytek, v němž zesnulý někde v koutku se tlačil se svou uměleckou prací; ten otec dělník, líčící jeho konec s rezignací a ulehčením nad tím, že dlouhé a neodvratné to umírání, které rodině proletářské ukládá strašlivá břemena, je skončeno; celé toto ovzduší chudoby, klopoty a škrtivých denních starostí, to všecko odhalovalo mi hlubiny této uhaslé duše výmluvněji, než by to mohla učinit kterákoliv psychologická studie. Cítil jsem tam nad tou rakví, že té chvíle padají všechny masky a eufemismy, jimiž vykrášlujeme veřejnou stránku umění... a cítil jsem, jak se tu přede mnou rozevírá druhý svah, ta stránka, kterou je ono obráceno ke skutečné, holé, neodvratné pravdě života. Pocítil jsem v těch okamžicích celou tu strašlivou fatalitu, již je umění k životu přikováno..."

- "Hlaváčkovo dílo je uměním, jež osciluje mezi marnými touhami a hořkými sny, uměním, které je živeno ostnem skutečnosti, které je ve sváru s ní, ve zlomeném vzdoru vůči ní. V jednom z žalmů oslovuje Boha charakteristickou výtkou: "Jsou v zraku Tvém nejkrasší ráje, jenž vysníti mohli jen k smrti hladovící, které jsi po celý jejich život zraňoval hladem."

- "Ani v úzkostných dnech nezvratné nemoci, hodinách žalmů, v oněch posledních chvílích, kdy žalmy řešily tajemství životů - jak sám Hlaváček o své duchovní situaci píše - není odpoután mimo tento svět. Jako by Bůh byl nyní tím nejbližším, vůči němuž otvírá své nitro."

(autor: Václav Tomek, 1998)

Freud: Dobrodružství psychoanalýzy

9. dubna 2016 v 18:03 | Markéta Garai
Dnešní příspěvek se týká netradičně pojatého komiksu o Sigmundu Freudovi, jehož první vydání bylo publikováno u nakladatelství Phébus v Paříži roku 1976. Příběh napsaný Robertem Arielem (pravým jménem Robert Sctrick) stručně shrnuje životopisný příběh Freuda od jeho narození v Příboru na Moravě až po sklonek jeho života, kdy umíral na rakovinu v exilu na počátku druhé světové války. Kniha mě zaujala pro své ilustrace od téměř zapomenutého autora Michela Siméona, jenž údajně zemřel příliš brzy. Michel Siméon byl znám spíše jako ilustrátor a kamarád zakladatele surrealismu Andrého Bretona. Siméon se na internetu těžko vyhledává, a proto jsem se rozhodla některé jeho kresby zde publikovat.









DaVinciho vzpomínka z dětství: Tajemný pták (luňák či sup) si jednoho dne sedl na Leonardovu kolébku a vložil mezi rty dítěte svůj ocas.





"Čekám jako hladový pes na kost, kterou mi slíbili, jenže to bude asi moje kost."
Sigmund Freud (v korespondenci, 1939)

Faust je zápasící duše. Duše, do které vniklo něco nového.

17. března 2016 v 16:08 | Markéta Garai
Faust je zápasící duše. Duše, do které vniklo něco nového.
Seminární práce s rozsahem dvou normostran na zadání "Když máte ráda toho Steinera a Fausta, tak o tom napište něco. Ty rituály, ty vám jsou blízký"

OSNOVA
1) Mefistofeles
2) Porovnání skutečtného Fausta s Goethovým
3) Valpuřina noc

NASTUDOVANÁ LITERATURA

- GOETHE Johann Wolfgang, Faust, 1. a 2. díl
- STEINER Rudolf, Duchovní výklad ke Goetheově Faustu, 1. a 2. díl
- KOSÍK Karel, Faust - stavitel (Předpotopní úvahy)
- CAVENDISH Richard, Dějiny magie



Faust se pustil do úpadkové magie, dal se do hry s Mefistofelem. Mefistofles není duchem, který by ho vedl k pokrokovým, správným duchovním silám. Je duchem, kterého musí Faust teprve překonat, duchem, který byl Faustovi přidělen jako "pobočník", duchem, jenž ho má zkoušet (uvádět do pokušení), nikoliv však poučovat. Faustova snaha o proniknutí do božsky-duchovního světa je zpomalována Mefistofelovým vlivem, který ho skrze pudy a vášně stahuje dolů mezi obyčejné lidi.
Onen Faust ze 16. století, který skutečně existoval a potom vešel do lidové pověsti, žil ve starých naukách, které si osvojil, žil v magii, mystice a alchymii, v nichž ještě žila moudrost dřívějších staletí. Avšak tato moudrost již počínala být v naprostém úpadku, moudrost, která kdysi v těchto věcech žila, tu již nikdo neznal, té již nikdo nerozuměl. Faustovi současníci se opírali o určité tradice, o zděděné pozůstalosti starších dob, ale už se v nich nevyznali. Historický Faust byl tedy v tomto ohledu postaven do doby upadajícího duchovního života. Goetheho Faust je řazen do 18. a 19. století, z něhož pohlíží zpět na starou magii, na starou moudrost, na mystiku, která nepěstovala chemii v dnešním materialistickém smyslu, která chtěla manipulováním s přírodou vejít do spojitosti se světem duchovním. Na základě takového poznání hledal Goethe odpovědi pro určité otázky, které pro něj z takového poznání vyplývaly, otázky po smyslu záhad. Chtěl na ně odpovědět v tom smyslu, že je možné, kráčejíce vpřed, dospět k jiným, pro novou dobu právě tak vhodným moudrostem pokud se duchovního světa týče, jak to dovedli staří předkové, jejichž moudrost ve smyslu vývojových tendencí lidstva musela nutně zaniknout. Proto nechá Goethe svého Fausta zabývat se magií. Jeho Faust se zabýval magií stejným způsobem, jak to dělával historický Faust ze 16.století. Zůstává tím však neuspokojen, protože ona pravá moudrost staré magie již dávno dohasla.

Rudolf Steiner se na své přednášce "Romantická Valpuřina noc" z roku 1917 vyjadřuje o Faustově účasti na sabatu jako o něčem, co nemohl absolvovat fyzicky. Zastává názor, že jeho hmotné tělo zůstalo ležet doma na lůžku, patrně pomazáno mastí, o níž se domnívalo, že pomáhá dosáhnout úplnějšího oddělení "těla astrálního" a "já" od těla fyzického a éterického, a že Faust cestoval astrálně. Vychází tak ze své teorie o devíti článkové bytosti i znalostí praktikující magie. Steiner zastává názor, že všichni účastníci sabatu na něm jsou přítomni pouze svou duší, během spánku, a že v tomto stavu můžeme být v určité fázi duchovního vývoje všichni a vyhledat v astrálu pak duše druhých a setkat se s nimi.
Devět článků lidské bytosti sestává ze tří těl (fyzické, éterické, astrální), tří duší (vědomá, rozumová, cítivá) a poté z duchovního já (manas), životního ducha (buddhi) a Duchovního člověka (átman). Jediný z těchto článků, který můžeme spatřit naším fyzickým zrakem (oční bulvou) je Fyzické tělo, to je již proniknuto tělem éterickým a astrálním. Otevřou-li se určité duševní smysly, které jsou o stupeň vyšší než fyzické smysly, pak zjistíme, že svět kolem nás je proniknut novým světem jevů, který nazýváme astrální úrovní. Právě to se stalo Faustovi, a právě do této úrovně, do tohoto světa cestoval spolu s Mefistofelem a čarodějnicemi během Valpuřiny noci. Při astrálním cestování vždy vycházíme z prožitků ve hmotném světě, protože Tělo astrální je nositelem vnitřních zážitků některé bytosti, našich pocitů a vášní, afektů a bolesti. V této souvislosti Steiner upozorňuje na Goetheho moudrý tah umístit scénu se sabatem až za Markétčinu tragédii. Tento silný emocionální zážitek jej údajně posunul dále, a aby Goethe ukázal onu vlastnost Těla astrálního, vložil zde moment, kdy Faust vidí v mlze Markétčinu postavu a promlouvá k ní. Nikdo jiný ji však nevidí, je to čistě jeho osobní projekce založená na vlastních emocích. Steiner je přesvědčen o vyšším poznání, jež Goethe do veršů Fausta vložil a vnímá jej jako nadčasové dílo, které pochopí správně až další generace po nás.

Markéta Garai

FAUST I. - J.W.Goethe vs. R.Steiner

29. srpna 2015 v 1:47 | Markéta Garai

Goetheova báseň se stala nejslavnějším zpracováním faustovské legendy ze šestnáctého století. V raném mládí započal vše, co jeho toužící a tušící duši naplňovalo, vkládat do své básně; a jako stařec v nejpozdnějším stáří, krátce před svou smrtí, dokončil tuto báseň, na které pracoval přes padesát let a do níž vložil to nejlepší ze svého života. Druhý díl "Fausta" ležel zapečetěn při jeho smrti jako velká závěť, kterou -jak mu bylo uloženo- měl zanechat lidstvu. Bylo jeho osudem shrnout tolik poznatků a ukrýt onu nekonečnou modrost do veršů své dvoudílné knihy. Jednotlivá slova jsou volena s naprostým úmyslem odkazujícím k věcem, jenž v jeho době lidstvo ještě nebylo schopno chápat. Tomuto dokumentu porozumíme jen tehdy, budeme-li studovat Goethea, jak se pracně probojoval k poznání. Druhý díl Fausta byl kritiky označován ve své době za "stařecký sentimentální blábol". Až po sto letech se objevil výklad Rudolfa Steinera, jenž byl prezentován na jeho semináři na nějaké vysoké škole někde v Německu, a z něhož se dochovaly přepisy, dnes vydané v dvoudílné knize "Duchovní výklad ke Goetheově Faustu". Steiner ve své době vyslovil na svých přednáškách věci, pro které není řada lidí připravena ani dnes. Vysvětlil úlohy jednotlivých postav v druhém díle, vysvětlil jejich původ, naprosto přesvědčen o jejich existenci. Velmi vzdělaně vysvětluje veškeré náboženské impulsy, symboly a odkazy. Rozebírá jednotlivé verše a vysvětluje jejich skutečný význam. Hovoří o vzniku našich duší, o devíti článcích lidské bytosti, o ahrimanských a luciferských svodech, o zapomenutých naukách jako například o alchymii. Vysvětluje, že Goethe si byl naprosto vědom toho, jak naše duše vznikla, putovala, hrála svou úlohu a pak na sklonku životu opouští naše tělo a putuje dále. Dále zde Steiner hovoří i o následujících etapách lidstva, označuje naši dobu za pátý poatlanský věk a popisuje, jakou úlohu má a srovnává ji s obdobím předešlým. Číst jeho teorie se stoletým odstupem je nanejvýš zajímavé, protože řada jeho předpovědí se vyplňuje a dává nyní větší smysl. Nicméně informace zde vyčerpané jsou mnohdy i pro mne dosti náročné a snad jsem doposud nepotkala člověka, který by je bral vážně a vedl se mnou na toto téma konverzaci. (Vlastně Petr Rezek, můj učitel filosofie na AVU, by si o tom rád povídal, ale zatím si Steinera nepřečetl. Uvidíme!) Už jenom to, že věřím v Boha, ale s trochu jiným přístupem, je pro většinu lidí okolo mne naprosto mimo. Právě lidé, kteří nemají ponětí o těchto spirituálních záležitostech, musí druhý díl "Fausta" připadat jako nějaká pohádka a Steiner jako moderátor z ezo.tv To je v pořádku, ještě nejsou ve fázi svého duševního vývoje, kdy by byli schopni vůbec pochopit, že tu něco takového je, natož jak něco takového funguje. Ani já sama si nemohu myslet, že tomu naprosto rozumím. Je to opravdu náročná literatura a samostudiem se s pauzami zabývám už rok. Povrchní čtení mi přijde zbytečné. Přečíst si Fausta s tím, že mu nerozumíte a zůstat v tom, je proti mé přirozenosti. Raději budu trávit další večery studiem výkladů k němu, abych ho po roce konečně pochopila, než někde tvrdit, že je to blbost, protože to nechápu. Nebo snad ještě hůře, budu předstírat, že tomu rozumím. To vážně ne, děkuji. Pokud to cítete stejně, rozhodně doporučuji nastudovat Steinerovy přednášky. Zveřejním (respektive si tu digitálně budu archivovat) své poznámky až dočtu "Faustovský problém".

Henri de Toulouse-Lautrec : porovnání knih

3. dubna 2015 v 18:53 | Markéta Garai

V posledních měsících jsem se zabývala výzkumem o Henri de Toulouse-Lautrecovi, abych o jeho tvůrčích metodách později mohla napsat text. Prošla jsem a přečetla snad všechny publice přeložené do češtiny, články v časopisech, jež jsou dostupné v knihovnách a na internetu. Ráda bych se podělila o své hodnocení několika vybraných děl.

Pokud jste důchodce, dítě nebo někdo netknutý uměním, možná čtění časopisu "největší malíři: život, inspirace a dílo", jež má díl věnovaný i Lautrecovi, bude pro vás dostatečným. V ostatních případech ho můžete maximálně tak rozstříhat a vyzdobit si někde něco.

Další počin, kterému se doporučuji vyhnout je kniha "TOULOUSE-LAUTREC", napsal ji EDOUARD JULIEN, v rámci řady "Mistři moderního umění", 1992. Zajímavý je zde hlavně úvod, protože autor v něm popisuje své historky z vlastního zdroje - vyrůstal ve vedlejší vesnici. Zmíněno je pár historek o Lautrecově otci, proslulém svým extravagantním chováním. Obrazový doprovod se v pár obrazech liší od běžně volených děl. Co však nelze odpustit jsou faktické chyby v textu, příliš velké pění ódy na dílo Toulouse-Lautreca z jeho posledních let života. Sám Lautrec totiž cítil, že po léčbě z alkoholismu přišel spolu se závislostí a bláznovstvím i o kus své duše, která krmila jeho talent. Vyčerpán nepřestává tvořit, se stejným úsilím jako kdysi, ale jeho díla už nejsou vrcholná a chybí mi jim to, co je dřív dělalo výjimečnými. Kniha je plná i jiných nepřesností, za které by se měl autor zkrátka stydět.
Kniha "HENRI DE TOULOUSE-LAUTREC 1864-1901: DIVADLO ŽIVOTA", napsal MATTHIAS ARNOLD, vydalo Taschen, 1996. Tato kniha se věnuje hlavně popisům jednotlivých děl - technická stránka a také propojenost volených motivů (postav). Určitě ji doporučuji všem, které zajímá, jak postupoval ve své tvorbě, nebo těm, kteří mají někde rozebírat jeho obraz. Obrazový doprovod se zde skládá především z nejznámějších Lautrecových děl. Kniha HENRI DE TOULOUSE-LAUTREC, napsal VLASTIMIL FIALA, 1960, Současné světové umění svazek 3 je velmi příjemně psanou, stručnou knihou s černobílými reprodukcemi Lautrecových děl, velmi zajímavě vybranými. Porovnává zde například jednotlivý motiv ve finální a pracovní verzi. Určitě doporučuji, pokud už Lautreca znáte, nepotřebujete vědět příliš mnoho informací a stačí vám býti pouze trochu více v obraze.
Nejlepší je samozřejmě přečíst si přímo životopis Život Toulouse-Lautreca, Henri Perruchot, překlad Jarmily a Vlastimila Fialových, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1963 (originál La vie de Toulouse-Lautrec vydalo Librairie Hachette, Paris 1958). Z počátku se mi zdál příliš beletricky laděný a zbytečně se zaobírající některými detaily o jeho rodině a dětství, nicméně obsahová a informační hodnota je v tomto případě nejlepší a po přečtení rozhodně nebude litovat.

Devět článků lidské bytosti podle Rudolfa Steinera

30. listopadu 2014 v 19:42 | Markéta Garai
Vyňato z knihy Rudolfa Steinera "Duchovní výklad ke Goethově Faustu - 1.díl, Faust člověk usilující", strana 315 až 319, nakladatelství Michael, vydání z roku 2003


Devítičlánková bytost člověka

(1) Fyzické tělo
Při pozorování člověka vyvinutými duchovními smyslovými orgány, se lidská podstata objeví mnohem složitější, než při obyčejném smyslovém pozorování, které je proniknuto lidským rozumem a může pozorovat jen zcela malou část. Fyzické tělo, jak stojí před námi, je již proniknuto éterickým a astrálním tělem. To, co nazýváme fyzické tělo je vlastně spojení těchto tří těl; teprve kdybychom ostatní dvě těla mohli vysunout, měli bychom před sebou skutečně fyzické tělo člověka.
Otevřou-li se určité duševní smysly, které jsou o stupeň vyšší než fyzické smysly, pak zjistíme, že svět kolem nás je proniknut novým světem jevů, který nazýváme "astrální úrovní". Rosekruciánská teosofie nazývá tutu úroveň "imanigativním světem", v rosekruciánství se nazývá světem "elementárním", takže tyto tři výrazy znamenají v rosekruciánském smyslu totéž!
Mimo to, otevřou-li se nám ještě vyšší smysly, nacházíme ještě vyšší svět - "a to svět harmonie sfér", jenž vniká do světa obrazů a barevných bytostí. Nazývá se též "světem dévachanu", nebo i "mentálním světem" či "světem rúpa-dévachanu" (rúpa=forma). V rosekruciánském způsobu vyjadŕování se nazývá "světem harmonie sfér" nebo-li "světem inspirace", je nazývám též "světem nebeským". Pojmy "dolní rúpa-dévachan", "svět dévachanický", "svět inspirace" a "svět nebeský" znamenají tedy opět totéž.
Pak máme konečně ještě vyšší svět, který se otvírá ještě vyšším smyslům. Rosekruciánská metoda ho označuje jako "svět pravé intuice", "svět intuice", "svět rozumový".
Za silami, které udržují fyzický svět pohromadě, bychom museli hledat síly v nejvyšším, v intuitivním (rozumovém) světě. Co zde je pojmem, je v tomto nejvyšším světem stínovým obrazem bytostí. Tak se náš fyzický svět skládá ze sil, které se v pravé podobě projevují v "arúpa-dévachu" (arúpa=ne forma, bezforemnost).
Člověk má vědomí svého "já". Nerost nazýváme bezvědomým. Tak tomu však je pouze tehdy, zůstaneme-li na fyzické úrovni.

Jenom zasvěcenec, který se pozvedá k intuici, dosahuje moci nad svým fyzickým tělem, takže žádný nervový proud neproniká jeho nervy, aniž by to nevěděl. Tím se stává účastníkem vyšších světů, které ovládají fyzické tělo.

(2) Druhý článek lidské přirozenosti má člověk ještě společný se světem rostlinným a zvířecím; je to éterické neboli životní tělo. Okultnímu jasnovidci se jeví tak, že má přibližně tutéž formu jako tělo fyzické. Je to tělo sil (toto silové tělo má tvar paprskovité hvězdy). Kdybychom si odmysleli tělo fyzické, zůstalo by nám tělo éterické jako tělo sil, proniknuté silovými liniemi, které fyzické tělo vybudovaly.
Éterické tělo je u muže ženské a u ženy mužské.
Éterické tělo má světelnou podobu, která všude poněkud přečnívá fyzické tělo. Toto éterické tělo má člověk společné se světem rostlinným (a zvířecím). U éterického těla je tomu podobně jako u fyzického těla; síly, které udržují éterické tělo pohromadě, nalézáme ve světě, který se nazývá rúpa-dévachanem, nebeským či inspirujícím světem.
Vědomí "já" u rostlin musíme hledat v tomto světě inspirace, v dolním dévachanu. V tomto světě harmonie sfér, kde je vědomí "já" rostlinného světa, tam je též vědomí "já" , které proniká lidské éterické tělo žijící v nás, aniž bychom to věděli.

(3) Astrální tělo (rosekruciánskou terminologií - duševní tělo). Toto tělo má člověk společné jenom se zvířaty. Kde se objevuje pocit, radost a bol, afekty a vášně, tam je astrální tělo nositelem těchto vnitřních zážitků některé bytosti. I přání a vášně, to je vše zakotveno v astrálním těle. Astrální bytost člověka i zvířete je udržována silami, které jsou domovem v astrálním, imaginativním, či jak rosekrucián říká - v elementárním světě (v tzv. "káma-lóce").
Jako mluvíme u člověka o individuální duši, tak mluvíme u zvířete o skupinové duši; tuto můžeme nalézt na astrální úrovni. Jenže nikoli jako jednotlivé zvíře, které zde žije na fyzické úrovni, nýbrž jako druh - např. všichni lvi nebo všichni tygři dohromady - mají jedno společné "já", které musíme jako skupinovou duši hledat na astrální úrovni. Celá zvířecí skupina je na astrální úrovni člověkem, s nímž lze mluvit jako s jednotlivým člověkem zde ve fyzickém světě. Jejich vzezření je poněkud jiné - a tedy nejsou neprávem ve druhé apokalyptické pečeti charakterizovány tím, že jim pisatel dává různé názvy, když vypráví, že se dělí na čtyři třídy: lva, orla, býka a člověka (který ještě nesestoupil na fyzickou úroveň). Tato čtyři apokalyptická zvířata jsou čtyři třídy skupinových duší, které na astrální úrovni stojí nejblíže individuální duši člověka.

(4) Co člověk již nemá společné se světem, který jej obklopuje - (to nazýváme) "já". Tímto čtvrtým článkem své bytosti se člověk stává korunou pozemského fyzického stvoření. Teprve v tomto článku je jeho přirozenosti dáno vědomí zde na fyzické úrovni. Jako vědomí nerostu má svůj domov v rúpa-dévachanu, vědomí rostliny v rúpa-dévachanu, vědomí zvířete na astrální úrovni, tak u člověka má vědomí "já" ve čtvrtém článku jeho bytosti, ve fyzickém světě. Teprve ve svém "já" má člověk cosi, do čeho žádná jiná bytost nemůže vniknout, kam nemůže vstoupit vědomí žádného jiného "já".

(5) Právě jsme poznali čtyři články člověka : tělo fyzické, éterické, astrální a "já". Nyní však jde o to, že uvedené články ještě neobsahují celou lidskou přirozenost. Tyto čtyři články měl člověk i při nejprvnější inkarnaci na Zemi a okolnost, že prošel různými vtěleními, znamená pro člověka, že se vyvíjel výše.Člověk se vyvíjí výše tím, že svým "já" přetváří tři články, které jsme uvedli dříve. Pozorujeme-li člověka pradávné minulosti v jeho první inkarnaci na Zemi, hoví takový člověk všem svým chtíčům a vášním. Má sice všechny své čtyři články (včetně "já"), avšak chová se jako zvíře.
Přirovnáme-li pak takovéhoto člověka ke vznešenému idealistovi, spočívá rozdíl v tom, že dřívější člověk - divoch, nepracoval ještě na svém astrálním těle svým "já". Nejbližší pokrok lidského vývoje spočívá v tom, že člověk pracuje na svém astrálním těle. U tohoto člověka se taková práce projeví tím, že určité původní vlastnosti svého těla začne ovládat z nitra. Pokud to, co původně žilo v jeho astrálním těle, podrobil vládě svého "já", mluvíme o "duchovním já". Je to totéž, co bývá označováno výrazem "manas". Tento manas je výsledkem proměny astrálního těla naším "já". Co to látky je manas totéž, co astrální tělo; je to jen jiný způsob uspořádání toho, co bylo původně v astrálním těle a co potom bylo přeměněno na "duchovní já".

(6) Člověk, jenž se dále vyvíjí, dosahuje schopnosti, aby svým "já" pracoval nejen na svém astrálním, nýbrž i éterickém těle.
Právě v tom spočívá podstata žákova zasvěcení. Učení se je nutno pokládat za pouhou přípravu; mnohem podstatnější je a mnohem více učiníme pro své zasvěcení, přetváříme-li svůj temperament. Jestliže jsme přetvořili špatnou paměť v dobrou, popudlivost v mírnost, melancholický temperament v klidnou vyrovnanost, pak jsme učinili více, než kdybychom si učením osvojili sebe víc! V tom je zdroj vnitřních okultních sil; tak se projevuje, že "já" pracuje nejen na těle astrálním, nýbrž i na těle éterickém.
Pokud se tyto vlohy projevují, musíme je hledat v astrálním těle, chceme-li je však přetvořit, musíme je hledat v těle éterickém. Přetvořit je lze pouze tím, že pracujeme na éterickém těle.
Kolik toho "já" přetvořilo na éterickém těle, tolik je v člověku obsaženo z nového článku, který narozdíl od éterického těla nazýváme "životním duchem". V teosofické literatuře je označován tento článek výrazem "buddhi". Substance buddhi není nic jiného než část éterického těla, kterou přetvořilo naše "já".

(7) Zesílilo-li "já" tak, že se učí přetvářet nejen éterické, nýbrž i fyzické tělo - nejhustší článek lidské podstaty (článek, jenž je vytvořen tak, že jeho síly sahají vysoko do nejvyšších světů), pak říkáme, že člověk si vytváří nejvyšší článek své dnešní přirozenosti "duchovního člověka", zvaného též "átman".
Síly, jimiž se přetváří fyzické tělo, musíme hledat v nejvyšším světě. Přetváření fyzického těla počíná přeměnou dýchacího procesu (srovnej výraz "átman" s německým výrazem "atmen", dýchat). Takovým přetvářením se mění ráz krve, která pracuje na fyzickém těle tak, že se touto prací povznášíme až do nejvyšších světů.
Musíme však rozeznávat mezi dvěma formami přetváření a chceme-li tuto okolnost vyjádřit přesněji, pak mluvíme o nevědomém a vědomém přetváření. Ve skutečnosti každý Evropan přetvořil svým "já" nižší články své přirozenosti nevědomě. V nynějším vývojovém cyklu přeměňuje tyto články vědomě, jen co se týká manasu. Musí se teprve stát zasvěcencem, má-li se učit, jak vědomě přetvářet své éterické tělo.
Původně má tedy každý, i ten nejprimitivnější člověk na prvním vývojovém stupni, tři články své přirozenosti, v nichž je obsazeno "já". Potom začíná přetváření, které po dlouhou dobu zůstává nevědomé. Pak počíná lidstvo přetvářet astrální tělo vědomě. Zasvěcenci dnes vytvářejí vědomě éterické tělo, v budoucnu všichni lidé vědomě přetvoří tělo éterické i fyzické.
Takový je vztah původních tří článků lidské přirozenosti - fyzického, éterického a astrálního těla a dále "já", které je přetváří. Co je pro dnešního člověka minulým dějem (procesem), to dalo nevědomě vzniknout vloze pro manas, buddhi a átman.

Rozeznáváme duši cítivou, rozumovou a vědomou. Teprve v duši vědomé zazáří vědomé přetváření. Zde přistihneme samo "já", jak vědomě pracuje na přetváření. V duši vědomé vyvíjí "já" nejprve "duchovní já" (manas), v duši rozumové vyvíjí "životního ducha" (buddhi) jako protějšek k éterickému tělu. Konečně v duši cítivé vyvíjí vlastního "duchovního člověka" - átman. Tak dostaneme celkem devět článků lidské přirozenosti.
Pro vnější pohled vězí dva články lidské přirozenosti - astrální tělo a duše cítivá - navzájem v sobě doslova jako meč v pochvě. Duše cítivá tkví v astrálním těle tak, že obě nám připadají jako jediný článek. Právě v takovém vztahu je i "duchovní já" (manas) a duše vědomá. Tím se nám počet devíti článků snižuje na sedm. Nyní tedy můžeme vyjmenovat sedm článků (lidské bytosti) :
1) fyzické tělo
2) éterické (životní) tělo
3) astrální tělo (ve kterém vězí duše cítivá)
4) "já" (ego)
a pak vyšší články:
5) manas - "duchovní já", tzv. "obrácené já" (v duši vědomé ho vyvíjí "já")
6) buddhi - "životní duch" (v duši rozumové ho vyvíjí "já")
a jako nejvyšší:
7) átman - "duchovní člověk" (v duši cítivé ho vyvíjí "já")

Taková vnitřní spojitost lidské přirozenosti, která má ve skutečnosti devět článků, přičemž ovšem dvakrát dva spadají v jedno. Proto rozeznáváme v rosekruciánské metodě třikrát tři, t.j. devět článků, jejichž počet se zmenšuje naznačeným splynutím z devíti na sedm. Musíme však v těchto sedmi poznávat devět, jinak bychom dospěli pouze k teoretickému nazírání.
Přechod od teorie k životu však můžeme získat jen tehdy, pozorujeme-li skutečnou povahu věcí.

Oblíbené knihy z dětství

27. srpna 2014 v 15:52 | Markéta Garai

Bylo pro mne velmi překvapivým zjištěním, že opravdu velký podíl na rozvoji mé osobnosti sehrály v dětství knižní ilustrace. Podprahově se dnes uchyluji k téže estetice jako před osmnácti lety, kdy jsem listovala Čertíkem Mikulou a prohlížela si obrázky od Artuše Scheinera. Doposud jsem si neuvědomovala, že knihy, které mi v dětství dávali příbuzní na hraní, položily kořeny v mém imaginativně-emotivním světě mé vlastní tvorbě. Najednou mi do sebe zapadají všechny kousky. Marně jsem hledala knihu, kde byl obrázek, který mám zarytý v hlavě už od dětství - nikdy neexistoval. Byla to má první představa ilustrace, nesoucí charakteristické znaky pro ty od Artuše Scheinera. A od té doby jsem přejala jeho rukopis a stylizaci za svůj ideál, aniž bych si to následujících mnoho let uvědomovala. Během niž se ukázalo, že jsem kreativní a mám bohatou fantazii, začala jsem se věnovat i kreslení a pochopitelně mne ovlivňovalo více vizuálních vjemů, ale můj ideál zůstal dodnes stejný. Docela by mne zajímalo, zda-li je tento fakt pravidlem, či má aspoň menšina stejné zkušenosti. Poukazovalo by to na důležitost volby správné literatury pro dítě. Když si vzpomenu, že mi jako malé holčičce dávali prohlížet obrázky s peklem a čerty, a jako trochu větší číst Bratry Grimmy nebo Hanse Christiana Andresena, opravdu se nedivím, že jsem takováhle.

Čertík Mičula - napsala Bohumila Sílová, ilustroval Artuš Scheiner, vydáno v roce 1934








Hans Christian Andersen - Pohádky





Oscar Wilde: Jak je důležité mít Filipa

25. června 2014 v 14:36 | Markéta Garai
Oblíbené citace a postřehy z divadelní hry Oscara Wildea - Jak je důležité míti Filipa.



- Promiň, ale nejsi zasnoubena s nikým. Až s někým zasnoubena budeš, dovíš se to ode mne nebo od otce.

- Všechny ženy se časem podobají svým matkám, to je jejich tragédie. Muži ne, to je zas jejich tragédie.

- K ženě se máme chovat jediným způsobem: dvořit se jí, když je hezká, a dvořit se jiné, když hezká není.

- Nejsem nakloněna té moderní zálibě obracet špatné lidi na obrtlíku v lidi dobré. Jak si člověk ustele, tak ať si lehne.

- Každá hezká tvářička je past.

- O společnosti se nikdy nevyjadřujte pohrdavě, Algernone. To dělají jenom lidé, kteří se do ní nemohou dostat.

Oscar Wilde: Ideální manžel

8. května 2014 v 17:36 | Markéta Garai
Oblíbené postřehy a citace z divadelní hry Oscara Wildea - Ideální Manžel.



- Otázky nejsou nikdy nediskrétní. To bývají jenom některé odpovědi.

- Sílu žen tvoří právě fakt, že nás psychologie nedokáže vysvětlit. Analyzovat lze muže, ale ženy lze....pouze zbožňovat.

A: No ovšem. Poslouchat je totiž velice nebezpečné. Když člověk poslouchá, může se mu stát, že bude přesvědčen. A kdo připustí, aby ho nějaké rozumné důvody přesvědčily to je tvor naprosto nerozumný.
B: Á, to mi vysvětluje tolik věcí, které jsem nikdy nedovedla pochopit na mužích...

-Takový boháč nejste, abyste si mohl koupit svoji minulost. Takový boháč není nikdo.

-Vždycky máte hrát poctivě - když máte v ruce triumfy.

-Lord Goring: To je velice trapná situace, milý Roberte, opravdu, velice trapná. Měl jsi své ženě vyklopit úplnou pravdu. Mít tajnosti před manželkami jiných mužů, to je nezbytný luxus moderního života. Tak to alespoň v klubu říkají muži, kteří mají dost veliké pleše, aby už mohli mít rozum. Ale nikdo by neměl mít tajnosti před svou vlastní manželkou. Ta totiž vždycky na všechno přijde. Na tohle mají ženy obdivuhodný instinkt. Odhalí prostě všecko, až na to ovšem, co je zcela očividné.

- Já sám mám k pitomosti náramný obdiv. Asi ze simpatií k sobě samému.

- Kdybychom si my muži brali ženy, které si zasloužíme, to bychom na tom byli bledě.

- Život ženy obíhá po kružnicích citu. Promíjet, nikoli trestat je posláním žen.

David Lynch vlastními slovy II.část

25. března 2014 v 0:19 | Markéta Garai
Pokračování výběru oblíbených citátů z knihy "David Lynch vlastními slovy"

4.Část - Městečko Twin Peaks, televize a generátor odbytu

-"Muhulend Drive měl být seriál, televize ho nechtěla ani jako film."

-"Vzduch je vždy plný zpěvu."


-"Bere mě to, když lidi něco dělají a dělají to, co nejlíp a snaží se proniknout co nejhlouběji, až ke kořenům. V povrchní muzice a povrchních filmech je jen spousta vaty." 1978

-"Je třeba najít zvuk, který se k danému filmu bude hodit. Jistý druh nasvícení může vyvolat určitě pocity - a zvuk může náladu ovlivnit ještě víc. Nápad používat zvukové efekty jako hudbu se mi vážně zamlouvá." 1980

-"Myslím, že s dabováním filmů je třeba přestat. Filmy to ničí a to tak, že úplně." 2006

-"Myslím, že čím víc věcí člověk dělá, tím snáz si v jedné věci může pomáhat druhou." 1999

5.Část - Textury, experimenty a realizace

-"Každý film je jako výprava do nového světa, jako cesta do neznáma. Ale člověk by se neměl bát věřit své intuici a měl by se nechat vést svými pocity a myšlenkami." 2006

-"Nesnáším hezké a uhlazené věci. Radši mám omyly a nehody. Proto se mi tak líbí věci jako modřiny a podlitiny - jsou totiž jako květiny." 1993



-"Kompromisy film zabíjejí." 1997

-"Každý film má svou logiku, ale záleží především na tom, s jakou přijdete vy sami." 2007

6.Část - Démoni, andělé a výklad snů

-"Pro mě jsou nejdůležitější ty sny, které sním s otevřenýma očima - ty, co na mě přijdou, když tiše sedím a nechám své myšlenky, ať se toulají. Když člověk spí, nemůže svůj sen ovládat. Já se nořím do svých snových světů, které jsem obejvil nebo vytvořil - do světů, které si sám zvolím."

-"Ale stejně jako ty nejlepší, nejsvůdnější a nakonec i ty nejděsivější sny je často těžké takové myšlenky zastavit, než dojdou příliš daleko." 1997

-"S většinou záhad se to má tak, že když se jednou vyřeší jsem z toho děsně zklamaný." 1997

-"Hodně věcí mi nahání hrůzu, i některé moje myšlenky mi nahání hrůzu. Ale když děláte film, díváte se na něj zevnitř a vidíte ho z mnoha různých úhlů. Každý má své meze, za které odmítá jít. A ty moje jsou možná dál než ty, které mají někteří diváci mých filmů." 1997

7.Část - Lynch versus Hollywood

-"Film dokáže přežít svou dobu. Spousta falešných filmů, které se vyrábějí pro současné publikum čistě za účelem zisku, ovšem neobstojí. Váš film může přežít, jedině pokud jste věrni své myšlence." 2006



!!! "Pomalu ale jistě k vám začne promlouvat dějiště příběhu, z nejrůznějších zážitků posbíráte nové nápady, ty vám vstoupí do vědomí a pak už se vezete. I když zpočátku nevíte kam, stačí se soustředit a přijdete na to." 2006

8.Část - Transcendentální meditace

-"Nedělejte si starosti s temnotou, jděte stříc světlu, sami ho rozsviťte."

9.Část - Tým Lynch a spol.

-"V duchu jsem viděl rozbitou porcelánovou panenku, jak celá od krve blouzní a blábolí - a bylas to ty"

 
 

Reklama